Dlouhověkost psa
11:19:55 01. 01. 2012Zajímalo by mě, proč psi na rozdíl od nás lidí žijí třeba jen 15 let. Čím je dáno, že se pes nemůže dožít klidně i 40-ti let? Otázka zní trošku přihlouple, ale bylo by pěkné strávit s pejskem více času. Děkuji
Tereza K.
Naše odpověď:
Je neoddiskutovatelnou skutečností, že každý živočišný druh má nějaké, snad geneticky dané, hranice dožití. Rekordmankami jsou v tomto směru nesporně želvy. Obecně bývá hranice dožití druhu spojována s intenzitou (výší úrovně) metabolismu. Jenže to vůbec neplatí obecně. U želv sice ano, ale u jiných obratlovců nikoli. Například i mezi ptáky, jejichž úroveň metabolismu je nesporně značně vysoká, existují rekordmani (mnozí papoušci, ale najdou se i mezi pěvci, např. krkavec je velmi dlouhověký, zatímco jiné druhy z téhož řádu, především velikostně malé, dožívají sotva několika málo let). Obecné pravidlo, proč se někteří obratlovci dožívají daleko delšího věku než jiní, snad ani neexistuje. U savců bychom je možná mohli hledat v celkové velikosti druhu. Droboučcí hmyzožravci rejsci (příbuzní ježků), žijí sotva jeden rok, sloni se dožívají několika desítek let. Psovité šelmy včetně domácího psa patří mezi savce ve srovnání s generačním intervalem člověka poměrně krátkověké. Ale pravidlo, že větší se dožívají vyššího věku, u nich absolutně neplatí. Naopak, delšího věku se dožívají spíše malá plemena, velká bývají někdy až extrémně krátkověká. U domácích psů ovšem nejde pouze o přírodou dané hranice dožití, záleží podstatně i na jiných okolnostech, vnějších, daných působením člověka - chovatele nebo majitele, tj. na péči, které se psu dostává. Malá plemena, protože nejsou tak náročná na množství potravy, bývají zpravidla živena kvalitnější potravou než plemena velká, která potřebují potravy mnohem více a bývají proto často odbývána levnějšímí a tudíž méně kvalitními krmivy. Přitom je známo, že mnohá z nich, zejména málopočetná, jako je např. bladhaund nebo bordeauxská doga, jsou na kvalitu krmiva velmi citlivá. Při dlouhodobém nebo trvalém krmení levnými (a tudíž nekvalitními) kompletními krmnými směsmi jeví většinou dříve, někdy i později, příznaky imunodeficience (která se může v první fázi projevit např. "nenápadným" výtokem z očí apod.). Znamená to, že jejich nespecifické obranné mechanismy jsou oslabené, nefungují tak, jak by měly, což s sebou nese významné oslabení psa a vede ke kratší době dožití. Velmi často jsou na vině, opět především u málopočetných plemen, rozmanité dědičně podmíněné vady a choroby, jejichž výskyt chovatelé z důvodů prodejnosti štěňat pečlivě tají. Taková vada se může u postiženého jedince projevit často velmi pozdě, když již třeba několik roků působil v chovu. Jeho nežádoucím způsobem disponovaná štěňata potom samozřejmě nemají možnost dožít se alespoň přijatelného věku. Není žádnou vzácností, že - zejména u velkochovatelů - zájem o co nejdelší kvalitní dožití psa prostě neexistuje. Důvody jsou ryze praktické - proč živit psa, který již není chovný (anebo se od něho nedá nic moc očekávat), který zabírá místo mladšímu chovatelsky perspektivnímu jedinci... Někdy však i majitelé jednotlivých zvířat nejsou ochotni investovat do dožití psa, který jim po celý život byl věrným a oddaným přítelem. Speciální krmiva pro seniory, natož doplňková krmiva, která stárnoucím jedincům mohou významně prodloužit dobu dožití, nepatří, bohužel, ani zdaleka mezi nejžádanější zboží. Převážně doma držení psi a feny na tom bývají lépe než zvířata nucená prožít celý život ve venkovním kotci. Není žádná náhoda, že většinou v bytě žijící malá plemena se dožívají vyššího věku než převážně trvale v psinci držená velká plemena. U psů ve venkovním kotci si majitel často ani nepovšimne ihned změn v chování, které mohou signalizovat potřebu intenzivnější individuální péče (někdy je pohříchu ani registrovat netouží). Žije-li majitel se psem, většinou menšího plemene, trvale v bytě, má k němu jiný vztah, který se projeví i kvalitnější péčí - bezprostřední nebo včasnou reakcí i na zdánlivě bezvýznamné anomálie v jeho počínání. Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že psi a feny plemene dožívajícího se u lídrů chovu např. v SRN nebo Velké Británii max. 8 roků, se dožívali, při - pravda - náročné a ne právě levné péči, ve velmi slušné kondici zhruba 12 roků. Majitelé, kteří jsou opravdovým přítelem svého psa, říkávají, že pes člověka skutečně zarmoutí jen jednou v životě, když odejde navždy. Jsou to však, obávám se, ti jediní, kterým krátkověkost psa opravdu vadí a s politováním soudím, že takových není rozhodujíci většina.
Ivan Stuchlý
